Na informacích jsme se dozvědeli, že vlak, kterým jsme se chystali k hranicím ČH, už neexistuje, ale jel za hodinu další. Po nekonečný cestě (cca 7 hodin) v přeplněném kupé a ještě přeplněnějším vlaku, vezoucím od kojících děcek, přes lidi z práce a cikánkami s hordou žebrajících dětí, jsme vystoupili v Prijepolje. Odtud jsme překročili hranice do ČH a dál k městečku Žabljak, výchozího bodu do pohoří Durmitor. Jeli jsme taxikem, a jelikož nebylo dost možností a taaak, tak jsme vysolili 50 ojro za cestu...ale byli jsme tam, kam jsme se potřebovali ten den dostat.
Po chvíli tápání nás odchytl týpek a že má kemp a že tam je hodně čechů a že nás tam hodí autem...jeli jsme. V kempu bylo tak 15 lidí - pouze Češi. Šli jsme spát.

Další den jsme se sebrali a přes Černe jezero jsme začali stoupat směrem Bobotuv Kuk, což je největší vrchol Durmitoru. Po cestě jsme opět potkávali mrtě Čechů. Cesta vedla kolem opuštěné salaše a dál vzhůru k ledové jeskyni. Poblíž jsme dali pauzu, najedli se a začali stoupat k nejvyššímu bodu (2523 mnm). Na vrcholu opět češi, vrcholové foto a cigárko a hurá dolu. Po pár hodinkách jsme slezli údolíma zpět do Žabljaku a nejhorší část cesty byla před náma. Nevěděli jsme totiž, kde je kemp. Týpek nás do něj sice den předtím zavezl, ale kvůli nevyhovujícímu stavu vozidla :) objížděl centrum kvůli policajtům a celou cestu kecal a to člověk pak nemá čas sledovat, kudy vlastně jede. Ptali jsme se na cestu, ti lidé tam, snad nemaj vůbec odhad na vzdálenosti a směry, takže nás dycky poslali někam do ... (tmy za humna). Na konec všechno dobře dopadlo a díky vstřícé francouzské rodince jsme se dokodrcali do stanu.
(Nutno podotknout, že náš pozdní příchod udělal radost bodrému moravskému páru...byli totiž děsně rychlí a zkušení a skvělí a i oni s tím výstupem měli problémy!!! ... no možná ješte jeden!)
Další den jsme věnovali zewlungu po okolí, koupání v průzračným jezeře a večerní ochutnávce černohorskýho bírka. Den na to jsme usoudili, že popojedem, tudíž jsme zaplatili kemp a přivolaným taxikem jsme se přesunuli do nacionalního párku Biogradska Gora. Taxikář byl tuze zábavný chlapík a snad jako každý čórnohórec si liboval v předjíždění těsně před zatáčkou. Trochu jsem se orosil, ale chlapík to za mohutnýho troubení a křižování se bravurně zvladnul. Pohodička byla, že nám stavěl, kde jsme chteli a mohli si vyfotit kaňón řeky Tary. Nevýhoda byla cena = 30 E.
Při příjezdu do NP Biogradska Gora nám bylo divný, že tady není kemp. Ono co tady taky dělat dýl než jeden den. My jsme však byli hustými a stan postavili...v tomto parku hledá své útočiště snad na 350 druhů hmyzu, z nichž minimalne 349 se pokusilo ochutnat naši krev. Park je výchozím místem do přilehlých hor, to jsme však zavrhli a vyrazili jsme poze na procházku kolem jezera, kde jsou vybudované lávky bažinatým pralesem.

Další den jsme se pomlau začali přesouvat k móři. Nakonec jsme tam dojeli v pohodě klimatizovaným autobusem, co náhodou projížděl kolem. Skončili jsme celí utahaní, umatlaní ve městě Budva na pobřeží Jadranu. Než, abychom se potili ve stanu a bůhví jak dlouho bychom hledali kemp, skoncili jsme v jednom z pokojů, co nám pronajala jakási babka. Budva je vyhlášené letovisko s milióny turistů, hlasitými diskotékami na pláži a miniaturním historickým jádrem...celkem vopruz. Za zmínku stojí výlet do městečka Kotor ležícím na břehu historicky známé Boky Kotorské. V průvodcích psali cosi o špinavém moři, ale nevěřte tomu. Je to jedno z nejromantičtějších měst, co jsem navštívil, s křišťálově čistou vodou, rozumným počtem turistů a s překrásným historickým jádrem.

...všechny fotky...

Dopravili jsme se do centra a vyhodou ranni navstevy bylo naproste liduprazdno. Mohli jsme si v klidku projit pamatky a jen tak se potulovat mestem. Zabrousili jsme do male kavarnicky na snidani. Kde jsme, nechapu proc, vzbudili takove pozdvizeni, ze si nas museli hnedka fotografovat ( no vlastne, kdyz se kouknu do zrcadla, tak se vlastne ani nedivim). Prvni den jsme v podstate prolitli velkou cast turisticky zajimavyho jadra Istanbulu. Odpoledne jsme se konecne ubytovali a na chvilku si zdrimli az do doby, kdy nas probudil "jekot" amplionu rozlehajici se do dalky z minaretu vsudypritomnych mesit. Odpoledne a az do noci jsme chodili, divili se a obdivovali. Jeste vecer jsem si prebehnul Galatsky most abych mohl rict: byl jsem v Asii.
K pamatkam...neco jsme prosli, neco jsme vynechali. Navstivili jsme Modrou mesitu na namesti Sultan Ahmet, ktera je tesne v blizkosti dalsiho skvostu byzantske architektury, mesity Aya Sophia. Do modre mesity jsme se sli podivat, chvili jsme pobyli a vsak muslimsky zvyk a povinnost vstupu do mesit bez bot nas rychle vyhnal na cestvy vzduch. Mesita se jmenuje podle modre vyzdoby interieru. Pobliz obou zminenych mesit se nachazi Cisterna potopeného paláce, slouzici jako zasobarna vody napajena 20 km dlouhym akvaduktem. Na asijske strane se nachazi Galatska vez ze ktere je krasny vyhled na Bosporsky pruliv a treba na palac Topkapi kolem ktereho jsme casto prochazeli, ale nidky ne dovnitr. V nem jsou muzea, kam se mi ani moc nechtelo.

Cely Istanbul byl rozkvetly vsude lany tulipanu, prochazka zahradou kolem palace Topkapi, byla jako prochazka rajskou zahradou :) kolem spousta rozkvetlych zahonu a stromu. Na stromech hnizdili ptaci snad volavky a poletovali zde papousci. Myslel jsem si jaky bude v Ist. vedro ale ac svitilo neustale slunicko tak ve stinu byla solidni klepka a studeny vitr tomu taky moc nepomahal. NIc nam vsak nezabranilo si sednout do cajovny v parku a s otevrenou pusou cucet na Bospor a vychutnavat si silny turecky caj. Kdyz jsme cisnikovi rekli, jak moc nam chutnal, dal nam ho dokonce zadarmo. Druhy den jsme vsak sedeli v restauraci a za par smazenejch sardinek jsme vysolili skoro petikilo. Jeste k tem rybam...na pobrezi prodavali za par drobnejch (cca 30Kc) fishkebab...no zradlo jako prase, kor pro me, miluju ryby!
Turci, aspon ti se kterymi jsem prisel do styku, jsou lide veseli, zivi, hlasiti a ochotni. Setkali jsme se vsak i s neprijemnym blbcem, co obtezoval jednu z holek, ale to s turectvim nema nic spolecnyho, zeano. Dukazem turecke ochoty az vtiravosti byla prochazka prelidnenymi trzisti (Grand Bazar a Turecky trh), kde to chvilemi bylo az neprijemny. Ale na druhou stranu zajimavy zazitek...prodirat se mezi stovkami lidi, okukovat vsechnomozny co si jen dokazete, nebo snad ani nedokazete predstavit, co clovek dokaze prodat.
Tak az budete mit nekdy cas a chut, vyrazte smerem na vychod do Istanbulu. Zazitek uzasnej a doporucuju opravdu tam jet touto dobou, kdy je tam prijemne a rozkvetlo.

vsechny fotky